„Nechtělo se nám pracovat pro někoho jiného a chtěli jsme něco dokázat sami,“ říká šéf firmy Jiří Veis. Do nové firmy s ním v roce 1990 vstoupili i Martin Šinták, dnešní šéf obchodu, a Jan Šíp, šéf vývoje a strategie. První roky se firma zaměřovala hlavně na projekční práce, výrobu zadávala ven. První turbínu Mavel dodal v roce 1993 do Německa.
„V Německu nám nic neodpustili a od úplného začátku jsme se potkali s realitou tvrdého obchodu, vždy tam vyhrál ten nejlepší, nejrychlejší,“ říká dnes Veis. Pro novopečené podnikatele to byla nová zkušenost. „Mělo to i humorné momentky. Na schůzky do Německa jsme například museli jezdit starým formanem, který jsme schovávali ve vedlejší ulici,“ popisuje Veis situace ze začátků, kdy nechtěli se svým autem parkovat vedle mercedesů německých kolegů.
Museli přitom bojovat s tím, že začínali bez „dědictví“ a zavedené značky, jako byly ČKD či Škoda. „Na jednu stranu to byla nevýhoda, začínali jsme se vším od nuly. Na druhou stranu jsme se nemuseli potýkat například s jistým konzervatismem. Mohli jsme vyvíjet turbíny vlastní technickou cestou, a ne pouze zmenšováním velkých turbín pro malé vodní elektrárny,“ popisuje začátky Šíp.
Ve svých počátcích firma bojovala také s nedostatkem financí, majitelé například neměli peníze ani na základní jmění firmy. I přesto se Mavelu začalo dařit, v roce 1995 přestali výrobu zadávat a od svého výhradního dodavatele - Železničního stavitelství Benešov - převzali část zaměstnanců a výrobní areál, kde sídlí dodnes.
Nicméně jim začalo brzy docházet, že k dalšímu rozvoji budou potřebovat velký balík peněz. „Vždy jsme pár stovek tisíc investovali, ale potenciál byl větší. Banky se k financování příliš neměly - obnovitelné zdroje tehdy ještě nebyly tématem. Hledali jsme tak jiné možnosti financování a narazili jsme na strukturu investorů z USA, kterým se naše ideje a projekty líbily,“ říká Veis. Americký investor získal ve firmě v roce 1997 menšinový podíl a ta se mohla naplno rozjet.
Už rok poté, v roce 1998, prodal Mavel stou turbínu, v roce 2002 to byly dvě stovky, v roce 2007 tři a v roce 2011 čtyři sta prodaných turbín. Své turbíny (i celé strojovny) vyvezl Mavel do 35 zemí. Na export jde drtivá většina produkce už od jejího vzniku.
Na seznamu jsou kromě sousedních zemí například Turecko, Indonésie, Pákistán či jedenáct turbín v Jižní Koreji. S některými státy jsou spojena regionální „specifika“. „Když jsme například jeli instalovat turbínu do Demokratické republiky Kongo, musel náš zákazník domluvit několikadenní příměří dvou válčících bojůvek. To je výhoda elektřiny, potřebuje ji každý,“ říká Šíp k jedné z nich. A někdy je potřeba i trocha štěstí. Například když loď, ze které odpoledne vyložili v Ugandě svůj náklad, druhý den ráno hodinu po vyplutí zabavili somálští piráti.
Kromě méně rozvinutých trhů se ale Mavelu podařilo prosadit i ve Spojených státech, což je pro mnohé české strojařské firmy spíše vysněný trh. Pomáhá tomu i trvalé zastoupení firmy v Bostonu.
Při soutěžení o zahraniční zakázky si majitelé stěžují jen na jedno - zahraniční firmy prý mají lepší podporu exportu i financování. I když s pojišťovnou EGAP spolupracuje Mavel velmi intenzivně, s Českou exportní bankou mají historicky jen jednu zakázku v Bělorusku, i když se prý situace s novým vedením zlepšuje.
A na trhu existuje prý i diskriminace od domácích bank. „Bohužel jsme se setkali i se situací, kdy nám česká banka neposkytla financování, protože jí to její zahraniční matka neodsouhlasila. Ta pak projekt přihrála své domácí firmě,“ říká Veis.