Mnohokrát jsem slyšel názor, že banky mají dost peněz, ale nemohou najít dobré projekty, do nichž by je vložily. Myslíte si to také?

V ekonomice je nyní opravdu dost peněz. Platí to jak pro Českou republiku, tak pro eurozónu. Peníze do ekonomiky eurozóny dává Evropská centrální banka. Češi zase hodně spoří, takže české banky jsou na tom z hlediska likvidity velmi dobře. Lépe než banky řady zemí Evropské unie. Přístup k úvěrům je velice dobrý, úrokové sazby jsou na historických minimech. Otázkou pak skutečně je, jestli je komu a na co půjčovat.

Teď mluvíte o zkušenostech vaší banky?

Ano, mluvím o situaci v Česku. Zdejší firmy jsou velmi konzervativní, což se zvlášť pozitivně projevilo během krize. Zbankrotovalo tady jen málo firem. A konzervativními zůstávají i teď. Průměrná zadluženost českých firem je výrazně nižší než zadluženost firem v západní Evropě.

Na druhé straně si, pokud vím, české firmy spíše půjčují od bank, než by hledaly nějaké alternativní možnosti?

Je to způsobeno také tím, že v České republice není příliš rozvinutý kapitálový trh. Myslím, že se to bude postupně měnit. Očekávám, že si soukromí investoři navyknou investovat také do dluhopisů. Zatím jsou ale firmy vůči zadlužování opatrné, i když už zažíváme oživení ekonomiky. Velmi pečlivě například zvažují, zda přistaví další výrobní halu. Do jisté míry je pozitivní, že pečlivě zvažují dlouhodobost investice, protože se obávají, že třeba za dva nebo tři roky může zase přijít nějaká krize.

Považujete tuhle obavu za oprávněnou?

 Vněkterých odvětvích ano. Například automobilový průmysl zažívá velký boom. České firmy jedou na hraně svých možností a mohou rozumně investovat do rozšíření výroby. Pokud by se ale nyní rozhodly zdvojnásobit nebo ztrojnásobit svou kapacitu, mohly by se za dva roky dostat do situace, kdy kvůli poklesu výroby v automobilovém průmyslu nebudou schopny splácet úvěry. V současnosti se také realizuje celá řada transakcí, které těží z extrémně nízkých úrokových sazeb. Jsou tu realitní projekty, jejichž vnitřní výnos dosahuje tří procent a jejich financování vychází z úrokových sazeb na úrovni 1,2 až 1,7 procenta. Kdyby se úrokové sazby zvedly, a takový projekt proti tomu není zajištěn, může zkolabovat.

Právě u realit je dnes asi velká poptávka po financování?

Trh realit skvěle ožil, v tomto odvětví je spousta výborných projektů. Drtivá většina českých firem je naštěstí rozvážná, ale vidíme, že na trhu jsou i projekty, které by se podle nás v případě růstu sazeb ocitly na hraně možnosti přežití. Neříkám, že úrokové sazby hned rychle porostou, ale dříve nebo později asi porostou.

Očekáváte za současné ekonomické situace nějakou větší vlnu firemních fúzí a akvizic?

Nemyslím, že přijde nějaká vlna. Už několik let na trhu akvizic v České republice určité oživení zažíváme. Neočekávám, že zde bude až tak záležet na celkovém vývoji ekonomiky. Potenciál pro akvizice vidím ve dvou oblastech. Za prvé bude stále více českých firem čelit otázce generačního nástupnictví. Jsou to rodinné firmy, nebo někdy i hodně velké firmy, které mají soukromé akcionáře. Tyto firmy budou měnit akcionářskou strukturu, budou potřebovat nové investory. Často jde o strojírenské firmy.

Pokud si pamatuji, o takových očekáváních se mluví už dlouho. Možná deset let...

V posledních dvou letech se o tom rozhodně mluví intenzivněji. Podnikatelé, kteří začínali v devadesátých letech jako čtyřicátníci, dnes přicházejí do věku, kdy už je otázka nástupnictví relevantní. Celá řada úspěšných podnikatelů má to štěstí, že najde svého nástupce přímo v rodině. V jiných případech to tak není. Mnohdy bude nutné přeměnit rodinnou firmu, která funguje na základě důvěry uvnitř rodiny, na firmu se standardním modelem řízení a placeným managementem.

Jaká je ta druhá oblast budoucích akvizic?

Vposledních letech se už uskutečnilo několik transakcí, kdy česká společnost ovládla svého zahraničního konkurenta. A to i ve vyspělých zemích, jako jsou Německo, Francie, Belgie nebo Švédsko. Tento vývoj bude pokračovat. Celá řada našich klientů má podobné plány, protože úspěšné české firmy nyní mají přebytek peněz. Díky tomu, že mají poměrně konzervativní akcionáře, se spíše než po investicích do nějakých finančních produktů koukají po investicích do oblasti, které rozumí – tedy směrem k zahraničním konkurentům. Je to známka úspěchu českých firem.

Co zahraniční investice v Česku? Máme už ten největší příliv za sebou?

Myslím, že zájem tu bude i nadále. V poslední době bylo oznámeno několik významných investic – ať už korejských nebo čínských investorů. Jsem přesvědčen, že zájem budou pořád mít i západoevropští a američtí investoři. Česká republika se vyznačuje dobrou ekonomickou situací a nízkou zadlužeností. Pořád ještě nabízíme poměrně kvalifikovanou pracovní sílu, byť už ne tak levnou jako před dvaceti lety. Česku paradoxně pomohla situace na východě Evropy. Rusko a Ukrajina jsou teď pro investory mnohem problematičtějším cílem.

V případě korejských a čínských investic určitě sehrály důležitou roli investiční pobídky. Nemyslíte, že bude z hlediska evropských pravidel čím dál tím složitější podobné pobídky nabízet?

Samozřejmě to bude muset být vždy v souladu s evropskými pravidly. Je celkem logické, že když máme jeden trh, máme také společná pravidla. Nadále ale platí, že investiční pobídky budou možné zvláště v méně rozvinutých regionech. A například ty investice, které byly oznámeny v poslední době, směřují do českých regionů s vyšší mírou nezaměstnanosti a nižší úrovní hrubého domácího produktu v přepočtu na jednoho obyvatele. Pobídky budou, otázkou je, v jaké konkrétní formě a v jaké výši. Už to nebude tak velkorysé jako v devadesátých letech.

Ve Spojených státech se teď vede velký spor o to, zda má být zrušena tamní Export-Import Bank – tedy státní instituce pro podporu exportu. Také v Česku se stále vracejí diskuse o tom, jestli opravdu potřebujeme státní Českou exportní banku a Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP). Jak to vidíte vy?

Česká republika je otevřená ekonomika silně zaměřená na vývoz. A je silná v některých specifických odvětvích, kde součástí dodávky pro zahraničního odběratele bývá také nabídka financování. Mám teď na mysli zejména vývoz velkých investičních celků, tedy investice do infrastruktury, elektráren, tepláren nebo strojírenských závodů. Odběratel zde obvykle požaduje dlouhodobé financování, které zvláště v rizikových teritoriích není možné poskytnout bez příslušného pojištění. Státní pojišťovny jiných zemí EU ho dokonce mnohdy poskytují s vyšším pojistným krytím než český EGAP. Kdyby měl náš exportér nižší pojistné krytí než jeho konkurent z ciziny, výsledná nabídka by byla dražší a projekt by nezískal.

Je tedy jasné, že existence EGAP podle vás smysl dává. Co Česká exportní banka?

Těžko se mohu vyjadřovat k České exportní bance. Nikdy se nevyjadřujeme k našim konkurentům.

Zeptám se jinak. Co říkáte názoru, že komerční banka se zahraničními majiteli jako vy bude vždy v nevýhodě oproti České exportní bance? Jste svázáni různými limity i ze strany zahraničního akcionáře…

Tady nejde o zahraničního akcionáře. Řídíme se pravidly, která jsou dána českou a evropskou regulací. Nemyslím si ale, že by nám něco bránilo dělat dobrý byznys. Hlavním limitem je pro nás vlastně to, že ten obchod musí dávat ekonomický smysl. Důležité je, abychom náležitým způsobem ošetřili naše riziko. Zabýváme se pochopitelně také rizikem příslušné země a právě tam potřebujeme pojištění ze strany státu. Pokud by byl poskytnut úvěr bez státního pojištění do nějaké vzdálenější země, jejíž situaci je složité analyzovat, byl by strašně drahý. Nebo by nebyl poskytnut vůbec. Ale soukromé banky jsou významným podporovatelem českého exportu. Z drtivé části financují český export.

Co když má český exportér konkurenta v zemi mateřské společnosti tuzemské banky – ve vašem případě tedy v Belgii. Nemůže se pak stát, že českou firmu odmítnete?

V našem případě by se to rozhodně nikdy nestalo. Jsou zde zcela nezávislé procesy schvalování úvěrů. A nevím o tom, že by nějaká podobná situace kdykoliv v minulosti na českém bankovním trhu nastala.

Určitě ale máte jistá teritoriální omezení. Asi nemůžete říct, že budete opakovaně poskytovat úvěry pro vývozce do všech zemí, které považuje za prioritní česká exportní strategie.

 To závisí na míře, ve které bude EGAP ochoten pojišťovat tato rizika. Pokud stát řekne, že je pro něj zajímavé nějaké teritorium, je pro nás důležité, jak se to projeví v pojistných podmínkách EGAP. A od toho se odvíjí také to, v jakém rozsahu jsou pak banky ochotny podílet se na úvěrování vývozu do takové oblasti. Jsou samozřejmě i takové země, do nichž bychom exportní úvěr neposkytli, protože jsme si je vyhodnotili jako příliš rizikové. Ale to jsou většinou země, které nepojišťuje ani EGAP.

A co kdyby chtěl EGAP pojištění do takové země přece jen poskytnout?

Pokud bychom byli přesvědčeni, že je taková země například na pokraji válečného stavu, nebo by šlo o transakci s vysokým rizikem, tak do toho nepůjdeme. Naším cílem není poskytovat úvěry tam, kde už předem víme, že budeme uplatňovat pojistné plnění EGAP. To ostatně není ani v zájmu samotného exportéra.

Jestliže jsou komerční banky schopny podporovat české vývozce, proč potřebujeme státní pojišťovnu? Nevystačili bychom si také jen s těmi komerčními?

Soukromé pojišťovně jde pochopitelně o výnos z pojistného. Pro státní pojišťovnu je důležité i to, že realizuje státní exportní politiku. Cílem této politiky je vyšší zaměstnanost, vyšší výběr daní a sociálního i zdravotního pojištění, vyšší hrubý domácí produkt v daném státě. Takhle soukromá pojišťovna samozřejmě nefunguje. Nemůže být ochotna pojistit podobné riziko za stejných podmínek jako státní pojišťovna. Proto se většina vyspělých států zabývá pojištěním exportu. Realizuje tak domácí hospodářskou politiku.

Kde se teď rodí nové příležitosti v exportním financování? Hodně se mluví o Íránu...

Írán považujeme za velice perspektivní zemi, pokud se vyřeší politické problémy. Máme celou řadu klientů, pro které je Írán hodně zajímavý. Celkově je možné říct, že se geopolitická situace výrazně proměnila. Nejenom kvůli situaci na Ukrajině a v Rusku, ale také vzhledem k nestabilitě na Blízkém východě a na severu Afriky. Investiční příležitosti se tak logicky posouvají dál. Velice atraktivní je dnes pro české investory Indie, podobně jako další země Asie a Jižní Ameriky. České firmy hodně oceňují stabilitu zemí. Už jsem říkal, že investují v západní Evropě. A stále více také ve Spojených státech.

Ve vyspělých západních zemích ale exportéři většinou pojištění EGAP nepotřebují.

Většinou ne, ale závisí to na struktuře obchodu a jeho účastnících. A zase je tu důležité srovnání s jinými státy. My samozřejmě nepotřebujeme pojistit politické riziko Francie nebo USA. Pokud ale bude například Polsko pojišťovat vývoz určité technologie do Francie, celková nabídka polského exportéra bude levnější. Tím může být český vývozce poškozen. Pojištění EGAP do těchto zemí tak plní spíše motivační roli. Myslím si ale, že tady dřív nebo později nastane určitá harmonizace pravidel v rámci EU. Zatím se přístupy jednotlivých členských zemí EU k exportnímu financování dost liší.

EGAP v minulosti nejvíce podporoval vývoz do Ruska. S tím už je konec?

Řada zakázek, které měli čeští exportéři rozjednané, byla pozastavena, odložena nebo zrušena. Z hlediska potenciálu ruského trhu pro české exportéry je klíčové nejenom překonání politických problémů, kvůli nimž byly zavedeny sankce, ale zejména vyřešení složité ekonomické situace. Řada transakcí, které se měly realizovat vRusku, byla přímo či nepřímo napojena na veřejné rozpočty. Tu dosavadní orientaci na ruský trh ale nepovažuji za nějakou chybu. České firmy byly dobře vybaveny k tomu, aby dokázaly na ruský trh dodávat – ať už to vezmeme z hlediska technologií, know-how, historických vazeb. Je správné, že se toho snažily využít.

Co Ukrajina?Teď chystá privatizaci... Není to také příležitost?

Předpokladem jakýchkoliv seriózních úvah o Ukrajině je vyřešení tamního konfliktu. Existence takto zásadního konfliktu v zemi bývá nejzásadnější překážkou pro investory i pro financující banky.