Vedení pojišťovny dalo jasně najevo, že pokud nebudou uhrazeny, žádný další export do Íránu nepojistí. Země je ale pro drtivou většinu komerčních pojišťoven příliš riziková a bez součinnosti EGAP by sem byl vývoz složitý. A tak během června íránská Bank Tejarat poslala EGAP dvě ze sedmi chybějících splátek. Také u druhé banky Saderat to vypadá, že je vše na správné cestě.

Kolik přesně obě pohledávky činí, nechce mluvčí EGAP Hana Hikelová komentovat. „U banky Tejarat nejde o řešení pojistné události, ale vždy o opožděné splácení,“ říká Hikelová. Pojištěný úvěr zhruba za 12,5 milionu eur pochází z roku 2010 a byl na zařízení a know-how pro čističku odpadních vod.
Banka Tejarat nyní EGAP uhradila přes zahraniční banku dvě splátky a další transfery jsou prý na cestě. „Takže do konce prázdnin by tato banka neměla mít žádnou splátku po termínu,“ říká Hikelová.
Druhý případ je komplikovanější. Jedná se o dodávky 100 tisíc tun kolejnic z let 2003 a 2004. Zde ale banka Saderat s odkazem na sankce přestala platit úplně a z celkových zhruba 37 milionů dolarů činí pohledávka asi osm milionů.
„Pohledávka je ve vlastnictví EGAP, banka Saderat sice slovně deklaruje ochotu platit, ale platby nezaslala s tím, že nenašla vhodný platební kanál. Máme ale na tento případ záruku íránského ministerstva financí,“ uvádí Hikelová.
Dodává ale, že Saderat letos v květnu předal EGAP nový seznam bank, přes které by podle ní šly peníze převést. „Návrh nyní posuzujeme a řešíme, jak peníze dostat do Česka. Také íránský ministr financí, který byl v květnu v Česku, potvrdil, že případ bude dořešen.“ Přeloženo – EGAP a Saderat nyní hledají banku, která je ochotná a schopná peníze z Íránu převzít a poslat do Evropy.

Írán, kde platí mezinárodní sankce od roku 2010, byl pro Česko (a Československo) historicky důležitou zemí. Sám EGAP tam v době své existence pojistil 111 případů za více než 19 miliard korun – patřily sem například stavby hliníkárny za sedm miliard, elektrárny Iranshahr za 2,2 miliardy či cukrovary za více než 2,6 miliardy korun.
Drtivá většina případů se ale odehrála v 90. letech. Za to přitom nemohou jen mezinárodní sankce, ale například i jednostranné opatření Teheránu vůči Česku z let 2003 až 2007. Je to vidět i na vývozu českých firem. Zatímco v roce 2000 činil český vývoz do Íránu něco přes 2,8 miliardy korun, o deset let později se propadl na 1,85 miliardy a loni byl jen 565 milionů korun.
I přesto je Írán pro české firmy atraktivní. Podniky chtějí navázat na úspěšnou spolupráci z minulých desetiletí. Hodně se očekává hlavně od energetiky, chemického průmyslu či zpracování ropy. Nejaktivnější je v obnovování vzájemných vztahů Hospodářská komora, která tam loni na podzim zorganizovala historicky první podnikatelskou misi a v září bude spolu s ministerstvem zahraničích věcí a EGAP pořádat druhou.
Cesty do Íránu se zúčastnila například firma Aries specializující se na dodávky zdravotnického zařízení, FER Kladno nebo výrobce malých turbín Mavel. Zájem by měla i brněnská inženýrská společnost Unis. Podle jejího majitele Jiřího Kováře nicméně Češi největší zakázky nedostanou.
„České firmy budou až těmi druhými vzadu. Ty největší obchody si již nyní rozdělily velké americké společnosti,“ uvedl nedávno pro HN. „Všechny už tam mají otevřené kanceláře, existuje již seznam velkých investičních projektů, které mají tyto firmy rozdělené. Až to bude dostatečně rozebrané, zatlačí na své zákonodárce a vše se rozjede,“ řekl ke konci sankcí. Podle něj jsou nicméně i drobky velmi zajímavým a žádoucím soustem.

Írán se na obnovení byznysu připravuje na více frontách. Již v dubnu, těsně po předběžné dohodě Teheránu a šesti velmocí o jeho jaderném programu, přinesl deník Wall Street Journal informaci, že dva íránské fondy projevily zájem o koupi rafinerie u švýcarské obce Collombey poblíž Ženevského jezera. Z toho sice sešlo, ale Íránci prý hledají alternativu, kam by mohli vyvážet svou ropu.