Ázerbájdžán je autoritářskou prezidentskou republikou, v jejímž čele stojí již od počátku 90. let dynastie Alijevů. Současný prezident Ilham Alijev je u moci od roku 2003 a jeho pozice je silná i vzhledem k roztříštěné opozici, která momentálně nepředstavuje reálnou hrozbu. Hospodářská situace se navíc především v důsledku vyšších cen ropy zlepšila a potenciální riziko nespokojenosti veřejnosti tak pokleslo. Popularita prezidenta Alijeva navíc vzrostla díky vítězství nad Arménií při eskalaci konfliktu o Náhorní Karabach. Na území Ázerbájdžánu se tak očekává pokračující politická stabilita.

Ázerbájdžán je středně velkou ekonomikou, která však stále není dostatečně diverzifikovaná a hospodářský růst je poměrně volatilní. Z hospodářského pohledu je nejsilnější stránkou a zároveň největší slabinou země těžba energetických surovin a s tím související závislost na jejich vývozu. Vývoz ropy a zemního plynu je dlouhodobě největším tahounem hospodářského růstu a generuje také přibližně 70 % vládních příjmů. Vláda se snaží o diverzifikaci zejména podporou zemědělství, cestovního ruchu a dopravy a logistiky. Tyto snahy jsou však limitované slabou globální konkurenceschopností a institucionálními problémy. Navzdory historické provázanosti s ruskou ekonomikou, nepocítila ekonomika Ázerbájdžánu rusko-ukrajinský v nijak velké míře. Naopak se jí vzhledem ke snaze EU snížit závislost na ruských fosilních palivech nabízí příležitost v podobě objemnějšího vývozu uhlovodíkových paliv. Dle dohody s EU by se tak měly zásadně zvýšit dodávky paliv z Ázerbájdžánu do Evropy.

Finanční situace je stabilní a riziko krize vládní likvidity je poměrně nízké. Vláda disponuje dostatečnými devizovými rezervami, které se po zahrnutí suverénního ropného fondu SOFAZ blíží 94 % HDP. Meziročně sice došlo ke zvýšení podílu vládního dluhu na HDP z 13,4 % v roce 2022 na 23,7 % v roce 2023. Tato hodnota je však stále velmi nízká. Také výše vládních výdajů na platby úroků je poměrně nízká a dlouhodobě se pohybuje pod 2 % celkových vládních příjmů. Největším rizikem tak zůstává přetrvávající závislost vládních příjmů na těžebním sektoru a také dluhy státem vlastněných podniků se zárukou vlády. Momentálně se neočekává, že by státem vlastněné entity potřebovaly od vlády finanční injekce, přesto je nutné tato podmíněná rizika vést v patrnosti.