Od počátku století bylo Turecko považováno za příklad muslimské země, kde docházelo k úspěšné demokratizaci a implementaci liberálních sekulárních reforem. Od neúspěšného pokusu o převrat v červenci 2016 však došlo k výraznému oslabení základních principů demokracie a oslabení státních institucí i nezávislosti soudů. Po volbách v roce 2018 prezident Erdogan výrazně posílil prezidentské pravomoci. Erdogan dlouhodobě systematicky potlačuje svobodu slova a opozici. Má silný vliv na armádu, soudy, média. Prezidentské a parlamentní volby v květnu 2023 představovaly pro prezidenta velkou výzvu, kterou zvládnul, i když s horšími výsledky než v roce 2018. Následně dal souhlas k návratu ke standardní hospodářské politice a boji se zakořeněnou vysokou inflací. Z hlediska zahraniční politiky se Turecko soustředí na zlepšení vztahů s regionálními partnery, včetně Saúdské Arábie či Ruska. Zároveň musí relativně dobře vycházet i s EU a USA, aby se např. samo vyhnulo uvalení dalších sankcí, omezilo vliv Ruska v regionálních konfliktech, respektovalo své obchodní a investiční zájmy apod.

Turecká ekonomika je velká, dynamická a patří globálně v rámci rozvíjejících se ekonomik mezi nejvyspělejší. Těží ze své výhodné geografické polohy spojující Evropu, Blízký východ a Asii, příznivé demografické struktury (mladá, levná a vzdělaná populace) a konkurenceschopného průmyslu. Po hospodářské stránce si Turecko dlouhodobě vedlo poměrně dobře a ekonomika mezi lety 2010-15 průměrně rostla o téměř 7 % ročně. V letech 2016-20 došlo ke zpomalení průměrného hospodářského růstu pod 3 % ročně. Mezi hlavními příčinami byly zejména dlouhodobě špatná bezpečnostní situace v regionu, neúspěšný pokus o puč v roce 2016, uvalení amerických sankcí v roce 2018 či propuknutí pandemie COVID-19 v roce 2020. Výrazné oživení v podobě 11% růstu v roce 2021 a kolem 5 % ročně v letech 2022-23 bylo taženo extrémní měnovou expanzí a neudržitelným růstem úvěrů. Po návratu k ortodoxní měnové politice po volbách v 05/2023 lze očekávat ochlazení reálného hosp. růstu na 2-3 % ročně v důsledku boje centrální banky s inflací. Prezident preferuje domácí politiku na úkor makroekonomické a finanční stability a riziko opětovného zvratu hosp. politiky není malé, zvláště kdyby měnová a očekávaná fiskální restrikce měly zásadnější dopady do zaměstnanosti apod. Dlouhodobý potenciál ekonomiky je relativně vysoký. Jeho využití však závisí na stabilním politickém a podnikatelském prostředí a ekonomických reformách. Turecko je významným čistým dovozcem energetických surovin a související výrazná externí nerovnováha a závislost na financování krátkodobým kapitálem ze zahraničí představuje dlouhodobou výzvu. Pozitivní zprávou je v tomto směru např. postupný pokles externích závazků v bankovním sektoru v posledních několika letech.

Státní zásahy do ekonomiky, nepředvídatelná, netransparentní a často nevhodná vládní politika, včetně donedávna silně expanzivní měnové politiky, působí v zemi chaos, vysokou inflaci a silné znehodnocení kurzu turecké liry vůči EUR i USD. Turecký makroekonomický model zahrnující závislost na financování krátkodobým zahraničním kapitálem je přitom založen na relativní politické stabilitě a důvěře zahraničních investorů. K problematickým bodům patří také nízká míra úspor v ekonomice a záporné čisté devizové rezervy. Riziko zavedení kapitálových kontrol zůstává vysoké. Stav veřejných financí je zatím relativně dobrý, i když vláda v posledních letech opustila obezřetnou fiskální politiku a fiskálními opatřeními se snažila tlumit negativní dopady donedávna extrémně expanzivní monetární politiky. Výše vládního zadlužení Turecka se snížila a zůstává poměrně nízká okolo 30 % HDP, jelikož vysoká inflace státnímu rozpočtu krátkodobě prospívá z důvodu rychleji rostoucích vládních příjmů než výdajů. Dodatečné náklady pro státní rozpočet mohou představovat podmíněné závazky korporátního a bankovního sektoru.