Po smrti prezidenta Islama Karimova v roce 2016 se k moci dostal prezident Shavkat Mirziyoyev. Mirziyoyev minimalizoval politický vliv členů rodiny bývalého prezidenta Karimova a jeho spojenců. Na klíčových postech však nyní figurují Mirziyoyevovi stoupenci nebo jeho blízcí a uzbecký režim stále patří mezi nejrepresivnější na světě. Po změnách Ústavy může prezident Mirziyoyev zůstat ve funkci minimálně do roku 2030, resp. při znovuzvolení až do roku 2037. Ačkoliv výraznější změny v politickém prostředí nelze očekávat, oproti dřívějšímu režimu dochází alespoň k výrazné liberalizaci ekonomiky. Rychlejší reformy a příliv zahraničních investorů brzdí velmi slabé institucionální prostředí. Vymahatelnost práva, korupce a kvalita právního rámce zdaleka neodpovídají mezinárodním standardům. Malé není např. ani riziko vyvlastnění. Od nástupu prezidenta Mirziyoyeva do funkce však dochází společně s liberalizací ekonomiky také k přirozenému zlepšování podnikatelského prostředí.

Země disponuje zásobami plynu, zlata, mědi a patří také mezi největší světové producenty bavlny. Kvůli dříve protekcionistickému přístupu vlády a ochraně domácího průmyslu byla uzbecká ekonomika v minulosti velmi uzavřená, to se v posledních letech mění a vláda se snaží přilákat do země zahraniční investory. Ekonomika dlouhodobě roste, růst HDP dosahuje v průměru 5 % ročně a podobný růst lze očekávat i do budoucna. Pozitivním impulzem pro domácí ekonomiku by měl být rozvojový plán obsahující významné investice do infrastruktury a zlepšení podnikatelského a investičního prostředí. Pomalu se zvyšuje přidaná hodnota produkce - na těžbě plynu staví rozvoj petrochemie, místo bavlny se více vyváží zpracovaný textil. Země výrazně zlepšila kvalitu reportovaných ekonomických dat, i když v současnosti opět panují pochybnosti ohledně chybějících dat týkajících se vzájemného obchodu s Ruskem. Zásadní reformy institucí a privatizace však zemi ještě čekají. Plány znovuzvoleného prezidenta v těchto oblastech jsou ambiciózní.

Finanční situace země je relativně dobrá. Veřejný a externí dluh v pandemii sice rychle rostly, ale jsou silně koncesionální a vládní dluh by v nejbližších letech neměl přesáhnout 45 % HDP. Země díky reformám a vývozu komodit disponuje dostatečným množstvím devizových rezerv. Možnými riziky mohou být velký podíl úvěrů denominovaných v cizí měně a neefektivní státní podniky, které budou čelit rostoucí konkurenci a propouštění. V kombinaci s pozitivním demografickým vývojem je třeba podpořit adekvátní růst pracovních příležitostí v soukromém sektoru.